|
Datum: 15.6.2007 - 23.6.2007
Účastníci: Petr, Boris, Jirka, Karel ml., Karel st., Radek, Ivan, Franta
Ubytování a strava: kempy a tábořiště (jednou apartmán) s polopenzí od Kudrny
Cena: 8570,-
Doprava: VW Transporter od Kudrny
1.Den - pátek 15.6., sobota 16.6. 2007 Automobilový přesun do Černé Hory k Biogradskému jezeru
Naše cykloputování začíná pátečním naložením kol do kudrnovského přívěsu za VW transportér (uvnitř je o něco menší než v minulých letech používaný Ford tranzit) a s novým řidičem Karlem vyrážíme okolo 18. hodiny přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko do Černé Hory. Noční přejezd se trochu zkomplikoval ranním blouděním v Bělehradu, kde jsme díky neskutečně minimalizovanému značení silnic a odboček, strávili neplánovaně navíc 1,5 hodiny než jsme našli správnou výpadovku na Čačak. Toto neplánované zdržení způsobilo, že jsme do výchozího bodu našeho cykloputování - Biogradské jezero v Národním parku Biogradska Gora dorazili až kolem sobotní 15.hodiny.
Národní park se rozkládá v severozápadní části pohoří Bjelasica - od řeky Tara až po nejvyšší vrcholek pohoří. Má rozlohu 5400 ha a osmdesát procent celého území tvoří zákonem chráněný prales. V parku se nachází šest ledovcových jezer, roste zde přes 200 druhů rostlin a 86 druhů stromů (z nichž některé dosahují výšky až 60 m a stáří až 500 let). Tvrdí se, že se na tomto prostoru soustředila veškerá vegetace celé severní polokoule. Od roku 1952, kdy bylo území vyhlášeno národním parkem, zde nejsou povoleny žádné umělé lidské zásahy do života rostlin a živočichů. Národní park Biogradska Gora je zároveň nejstarším národním parkem Černé Hory a také významnou vědeckou lokalitou. Vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu, únavě z cesty a hrozbě deště v podobě těžkých černých mraků, jsme cyklistický program na úvodní den vynechali.
Takže po postavení stanů v placeném tábořišti přímo u jezera někteří vyrážíme pouze na pěší procházku kolem jezera s průzračnou nazelenalou vodou. Déšť nás zastihl na protější straně jezera a nebýt náhodně nalezeného altánku na břehu jezera, tak jsme se vrátili pěkně promočení.
Zkušenější část naší výpravy zůstala v bezpečí restaurace nedalekého penzionu, kam jsme po zmírnění deště dorazili i my. Teoretickou přípravu na 1.etapu poněkud narušovaly obavy z pokračujícího deště, ale ten ještě v noci ustal.
2. Den - neděle 17.6.2007
Biogradské jezero - Šljivlje - Kolašin - Jezerine - Raskrsnica - Zekova glava - Kršara - Bendovac - Biogradské jezero
| DST 63 Km RT 4:55 AVG 12,8 Km/hod 1630 vm |
|
Ráno se vůbec nepodobalo včerejšímu deštivému dni a tak jsme pod modrou oblohou vyrazili vstříc prvním černohorským kilometrům. Naším cílem je vrchol Zekova Glava v pohoří Bjelašica. Toto pohoří patří k nejkrásnějším v Černé Hoře. Tvoří ho tři hřebeny, mezi kterými protékají řeky Tara a Lim. I ve výše položených hřebenových částech je množství luk, lesů, dostatek vodních zdrojů a jezer, proto se zde místní obyvatelé ve značné míře věnují pastevectví. Díky tomu pohoří vzdáleně připomíná ukrajinské nebo rumunské poloniny.Začínáme pozvolným stoupáním do Kolašinu - to bylo to nejsnadnější co nás ten den potkalo.
V Kolašinu odbočíme doleva a pokračujeme směrem do lyžařského střediska Bjelašica.Kopec se znatelně zatáhl, asfalt se místy měnil na šotolinku a tak to pokračovalo až k lyžařskému areálu.
Celý areál hlídal ozbrojený človíček v černé kombinéze, který nás nechtěl pustit dál a cosi drmolil o soukromém pozemku. Naštěstí naše trasa odbočila před závorou doleva na polní cestu a ten den jsme již asfalt neviděli.
Místy rozbahněná cesta vedla zelenými svahy pohoří Bjelašica, občas jsme minuli salaše, jejichž majitelé je různým způsobem šperkovali.
Stoupání do kopce nám zpestřila i veselá příhoda, která však až tak vesele nezačala. Jako obyčejně čelo našeho pelotonu opanoval Petr, který se nám na lesní cestě ztratil už na začátku stoupání. Jaké však bylo naše překvapení, když se nám Petr pojednou objevil a rychle sjížděl směrem k nám. Jeho rychlá jízda a výraz očí byly důkazem nepěkného zážitku někde ve stoupání, z kterého se vyklubalo pronásledování velkými a hlasitě štěkajícími ovčáckými psy. Měli jsme dvě možnosti, buď se vrátit dolů a s vidinou dosažení vrcholu Zekovy Glavy se rozloučit anebo pokračovat dál a riskovat boj s krvežíznivými šelmami. Samozřejmě, že jsme zvolili druhou možnost. Vyzbrojeni kameny, klacky a pepřovými spreji jsme dorazili k salaši s obávanými psy. Boj se nekonal, protože prozíravý bača hlídače svého stáda umravnil a my jsme bez problémů projeli kolem jeho příbytku a pokračovali dál nahoru.
Po dosažení hřebenu jsme odbočili na rozcestí doleva, což vedlo ke ztrátě 200 výškových metrů - příště to chce doprava a k Zekově Glavě dojet po šotolině z druhé strany hřebenu.Na druhou stranu jsme ale viděli zajímavou kamenou řeku.
My jsme museli koncový výstup absolvovat již bez kol, které jsme zanechali v trávě kousek pod vrcholem. Obludný vysílač vybudovaný na vrcholu kopce a binec kolem poněkud kazil překrásné výhledy na pohoří Bjelašica.
Sešup zpět k Biogradskému jezeru byl skutečně adrenalinovým zážitkem, který ještě umocnil bahnitý povrch cesty po včerejším dešti. Drobné pády, doprovázející závěr této úvodní etapy, už nemohly nic pokazit na vcelku pozitivním hodnocení prvního dne.
Kola obalená v bahně jsme umyli pod tekoucí vodou v dřevěném korýtku, jež představovalo jediné hygienické zařízení v tábořišti.
Noční klid poněkud narušili místní teenageři, kteří se po půlnoci přiřítili s auty bůhví odkud a naplno vyhrávali ze svých hudebních zařízení.
3. Den - Pondělí 18.6.2007
Biogradské jezero - Mojkovac - Polja - Bistrica - Dobrilovina - Gradina - Šlivarsko - Most přes Taru - Žabljak
| DST 81,3 Km RT 4:53 AVG 17 Km/hod 890 vm |
|
Tento den opět začal sluníčkem, které se nádherně lesklo na klidné hladině Biogradského jezera. Sbalíme stany a ostatní věci Kájovi do přívěsu a vyrážíme mírným sjezdem po málo frekventované silnici do Mojkovace. To, že na molu u jezera po nás zůstalo sušící se dědovo lehátko, Petrova karimatka a nějaký ručník, zjistíme až večer.
V Mojkovaci se napojíme na frekventovanější silnici, po které pokračujeme celým kaňonem po proudu řeky Tara. Kaňon řeky Tara - je nejhlubší kaňon v Evropě a druhý nejhlubší na světě (po kaňonu řeky Colorado). Tento vápencový kaňon má průměrnou hloubku 1.100 m, v některých místech je hluboký až 1.300 m. Ve skalních stěnách se nachází velké množství jeskyní, jedna z nich mj. sloužila k výrobě střelného prachu, další jako sídlo operativního partyzánského štábu.
Krátké občerstvení v podobě piva Nikšičko v příjemném penzionu kousek za Bistricí bylo tento den jediné. Často zastavujeme, protože nejedno místo v kaňonu skýtá krásné pohledy dolů na řeku.Na jednom místě u zavřeného bufetu nám místní majitel cestovky nabízí rafting na Taře - na jaře to může být pěkný fofr jet tuhle řeku. Pro vodáky je učiněným rájem 60 km dlouhý neosídlený kaňon, jehož dolní tok s křišťálově čistou vodou je sjízdný po celý rok.
Kaňon v jednom místě překlenuje unikátní 370 m dlouhý most postavený v letech 1937-41 (ve své době nejdelší na světě). Most je tvořen pěti oblouky, které se vypínají 150 m nad hladinou řeky.
U mostu odbočíme vlevo a začíná desetikilometrové stoupání o 600 m výš. Kopec není zlobivý, ale kolem neteče žádný potok ani se nedá občerstvit v žádné hospůdce, což znamená postupnou dehydrataci nás všech. Ani po dosažení vrcholu kopce se žádná možnost doplnění tekutin neobjevila a situace vzhledem k horku, které na otevřené náhorní plošině před Žabljakem panovalo, začala být velmi nepříjemná. Jako oáza v poušti však zafungovala náhodně objevená malá pekárna poblíž silnice, kde jsme mohli doplnit naše bandasky vodou a pokračovat až do Žabljaku.
Na konci tohoto horského střediska ještě zastavujeme v typickém postkomunistickém hotelu, kde právě zahajují sezonu. Čiperná barmanka, které říkáme lištička, okamžitě pochopila, že máme velkou žízeň a točila jedno Nikšičko za druhým (půllitr za 1euro). Nepohrdli jsme ani závěrečnou tečkou v podobě nazelenalého 28% nápoje s tajemným názvem "suchý list".
Takto posilněni jsme už lehce zdolali závěrečné 4 km do kempu Razvršje, kde nás již Karel netrpělivě očekával. Petr si dal ještě výjezd k blízkému Černému jezeru, všichni ostatní jsme se zabydlovali v kempu. Kemp leží na úbočí kopce, takže je z něj překrásný výhled na jižní planiny směrem k pohoří Sinjavina. Je už zaběhlý, jeho majitel Mišo má připraveny i české vizitky pro našince a na večerní posezení nám prodal docela dobré červené víno (1 litr za euro). Protože 4 litry nám dlouho nevydržely, Mišo nechal přinést další za stejnou cenu, ale ouha. Přestože mezi námi není žádný vyhlášený znalec vína, ihned jsme poznali, že donesený nápoj byl z jiného soudku - neviditelná ruka trhu dorazila i sem. Přes naši velmi slušnou reklamaci a výměnu nápoje už tak dobrého vína jsme se ten večer nedočkali.
4. Den - Úterý 19.6.2007
Kemp Razvršije - Pašina Voda - Pišče - Trsa - Nedajno - Sušičko jezero - Žabljak - kemp Razvršije
| DST 83,3 Km RT 3:21 AVG 12,9 Km/hod 1990 vm |
|
Na tento den je naplánována královská etapa celého pobytu - objezd pohoří Durmitor. Národní park Durmitor je oproti jiným národním parkům v Evropě velmi málo navštěvovaná oblast, proto se zde dá ještě spatřit nedotčená příroda. Nejvyšším vrcholem je Bobotov Kuk (2525 m. n. m.). Durmitor byl vyhlášen národním parkem v roce 1952 a nyní je jeho velká část vzata pod záštitu UNESCO. Ranní obloha je téměř bez mráčku, bezvětří a tak nám nic nebrání po ranním upřesnění trasy vyrazit.
Kolem Durmitoru jedeme jen čtyři. Boris s Radkem vyráží kolmo na vyhlášenou vyhlídku Čurevac. Zde z nadmořské výšky 1.625 m se naskýtá nejpůsobivější pohled na kaňon řeky Tary. Je odsud vidět na svahy i na dno kaňonu, jehož říční úsek je nejhlubší v Evropě. Celkový dojem ještě umocňuje hukot Tepackých peřejí, který se odráží od skalnatých srázů kaňonu.Dědci volí kratší trasu k nedalekému Černému jezeru.
Objezd Durmitoru vede zpočátku po asfaltové silničce kolem roztroušených domečků na východním úbočí pohoří, na jejichž vylepšování v hojném počtu pracují místní obyvatelé. Asfaltový povrch přejde v šotolinu a po ní stoupáme až do Sedla. Provoz je minimální, okolní scenérie tvořená roztroušenými jezírky ledovcového původu v údolích kolem naší cesty (Valovito jezero, Modro jezero a Suva Lokva) a ostrými hroty okolních hor (Stožina a Zupa) skýtá krásné výhledy kolem.
V Sedle (1907m), jež tvoří nejvyšší bod celé trasy, dáváme krátkou svačinku. Ale pěkně zde protahuje, takže po chvíli pokračujeme krátkým sjezdem do údolí a pak znovu do kopce, na jehož vrcholu se šotolina změní v čerstvě položený kvalitní asfalt.
Po asfaltu sjíždíme už celé západní podhůří. Pouze krátká zastávka je vynucena velkým stádem býčků, které se náhle proti nám objeví v úzké kamenné soutěsce. Bezpečí nacházíme na okolních skalách a jakmile celé stádo i se svou pastýřkou přejde, pokračujeme stále se svažující krajinou až k prvním vesnicím.
Kamenité svahy se mění v rozsáhlé pestrobarevné pastviny a kopečky se změní ve zvlněnou planinu, po níž dojíždíme až do Tary.
Zde hned na kraji vesnice v malém bufetu dáváme Nikšičko a svačinku. Petr zjišťuje ucházející duši, tak pokračujeme kousek dál do vesnice, kde nacházíme hospůdku, kterou nám vehementně včerejší večer doporučoval Mišo z kempu Razvršje. Tak znovu zastavujeme, dáváme si opět Nikšičko, Petr opraví kolo a pokračujeme už do kopce směrem ke kaňonu, kde je naším cílem jezero Sušičko.
Ve vesnici Nedajno zabočíme doleva a po krátkém stoupání následuje strmý sjezd po velmi rozbité polní cestě plné kamení do kaňonu Sušice.
Jezero Sušičko je bez vody a příčinu nám sdělí človíček, který zde snad jezero hlídal anebo byl správcem opuštěného objektu poblíž jezera - "něbylo sněga, není vody". Doplníme zásoby vody a pokračujeme ve výjezdu z kaňonu po cestě, která je jen o málo v lepším stavu než ta, po níž jsme jeli dolů.
Po překonání 300 vm se opět dostáváme na asfalt, ale ve stoupání pokračujeme dalších 9 km až do sedla pod vrcholem Vodice. Zde se stoupání zlomí a my máme Žabljak na dohled. Sjezd po úbočí krásně zeleného údolí, které ze shora vypadalo jako by je někdo vytvaroval z mechu, skončil až v Žabljaku.
Večer jsme v kempu opravili několik vrzajících a nebrzdících kol místním bikerům, za což jsme sklidili zasloužené uznání. Přestože jsme se tím významně zasloužili o rozvoj místní cyklistiky a zvýšili její bezpečnost, Mišovo donesené a námi poctivě zaplacené víno opět ani zdaleka nedosahovalo kvalit vzorku z minulého večera. Rozbor zážitků z tohoto dne i od ostatních skupin se protáhl dlouho do noci. Zejména popis výhledů z Čurevace a vyprávění našich starších kamarádů o krásných výhledech u Černého jezera na ženské okolí, snad původem z Polska, nebralo konce. Naštěstí na druhý den byla plánována odpočinková etapa.
5. Den - středa 20.6. 2007
Kemp Razvršje - Miloševiči - Slatina - Mljetičak - Šavnik - Mokro - Kruševice - Nikšič
| DST 95,4 Km RT 4:38 AVG 20,9 Km/hod 1000 vm |
|
Tento den opouštíme kemp Razvršije a pohoří Durmitor a naším cílem je druhé největší město Černé Hory šedesátitisícový Nikšič. Opět je jasný den a tak sjezd náhorní planinou skýtá pěkné výhledy na pohoří Sinjavina, jehož vrcholky se zvedají nad 2000m.
Sjíždíme dolů přes Miloševiči a Bukovici, na křižovatce u mostu odbočíme doprava a krátkým stoupáním schovaným v lese dojíždíme do vesnice Slatina. Zde začíná pěkný a dlouhý sjezd do městečka Šavnik, které leží na soutoku 3 řek - Bukovina, Bijela a Šavnik.
Původní záměr dát si zde oběd však narazil na velmi omezený jídelníček v místním hotelu. Po sdělení barmanky, že nic jiného kromě piva, kávy a vody nemá, tak doplňujeme energii Nikšičkem, kávou a vlastními zásobami.
Následné stoupání z kanoňu vede zpočátku lesem, ale po pár kilometrech vyjíždíme na otevřenou planinu. Dokonce se nám poštěstilo potkat i zájezdní hostinec hned vedle silnice, kde mají i něco k snědku. Dědové si dávají jehněčí masíčko, zbytek mužstva jen pivečko a po chvíli pokračujeme dál do kopce až k tunelu Krnovo. Po průjezdu tunelem nás už čeká jen sjezd dolů po hlavní silnici do Nikšiče. Na okraji města zastavujeme v příjemné zahrádce a dáváme si moc dobrýho pstruha na másle. Celodenní únava a vedro vykonalo své, tak i krátký spánek za stolem po dobrém jídle přijde někomu vhod.
Po průjezdu Nikšičem je cílem dnešní etapy veřejné tábořiště u velkého přehradního jezera hned za městem. Než ale najdeme zaparkovaného Karla s transportérem, tak přibude ještě pár kilometrů bloudění kolem jezera. Večerní koupání v teplé a čisté vodě jezera stejně jako fazolový nášup na večeři přispějí k celkem pohodovému dni.
6. Den - Čtvrtek 21.6.2007
Nikšič - Stubica - Monastir Ostrog - Viš - Danilovgrad
| DST 50,5 Km RT 2:58 AVG 17,5 Km/hod 860 vm |
|
Ráno opouštíme tábořiště a údolím řeky Zety pokračujeme na jih směrem k monastýru Ostrog, který je kultovním místem nejen pravověrných Černohorců, ale i Srbů.
Projíždíme kolem krásného klenutého mostu, který vede napříč údolím řeky Zety. 256 m dlouhý kamenný most s 18 klenutími byl vystaven v roce 1894 za vydatné finanční pomoci ruského krále Alexandra III, po němž je i pojmenován.
Značně rozbitá šotolinová cesta vede kolem železnice, která spojuje Nikšič s Podgoricí. Je to neustále nahoru a zase dolů, ale od vesnice Povija už jenom stoupáme. Závěrečné serpentiny k monastýru jsou docela výživné, naštěstí jsou to už jenom zhruba 3 km.
Monastir Ostrog je klášter srbské pravoslavné církve, zasazený do kolmé skály a díky své bílé čelní stěně je zdaleka viditelný. Díky tomu, že je sevřen okolními skalami, je z něj velkolepý pohled na okolní nížinu Bjelopavliča. Klášter je zasvěcen sv. Vasiliji Ostrožskému a dějiny kláštera zasahují až do 17.století. Tehdy jej založil hercegovinský metropolita Vasilij. Ten zde také i v roce 1671 zemřel a jeho tělo zde bylo uloženo do relikviáře, který se nachází v kostele Matky Boží. Sám monastýr byl přebudován do současné podoby v letech 1923 až 1926 po rozsáhlém požáru, který většinu celého komplexu těžce poničil. Ke klášteru patří také dva kostely, které se nacházejí pod hlavní a známou budovou. Jde o kostely sv. Vavedenija a kostel sv. Krista. Interiér prvního z kostelů je vyzdoben freskami ze 17. století. Dnes je Ostrog poutním místem mnohých Srbů a Černohorců, kteří sem pořádají náboženské poutě hlavně v období svátků.
 >
Po prohlídce kláštera sjíždíme kousek dolů do útulné hospůdky, kde dáváme jídlo. U masívního stolu s překrásným výhledem na údolí máme nad hlavami zaparkovaný starý žebřiňák s nákladem snopů slámy, který tak dál vylepšuje prostředí hospody.
Cyklistický závěr dnešního dne tvoří už jen sjezd o dalších 600 m níže do Danilovgradu, kde naložíme kola ke Karlovi do přívěsu a po krátkém občerstvení se už vezeme směrem k pobřeží. Naším cílem je Ulcinj, kde Karel sežene ubytování uvnitř města v apartmánu Buri asi 500m od městské pláže. Ulcinj - město vzdálené cca 16 km od albánských hranic bylo dlouhou dobu spravováno Turky a žije tu významná albánská (muslimská) populace, takže působí trochu orientálním dojmem. Ulcinj s opevněnou citadelou proslul jako základna pirátů, když sem koncem 16. století přivedl Ulič Alija na 400 pirátů z Alžíru, Malty a Tuniska. Korzáři přepadávali všechny lodě bez rozdílu. Kvetl tu i obchod s otroky. Turecké památky rozeseté po městě navozují atmosféru této doby: několik mešit, turecké lázně - hamam, kašna, náhrobní stavby (turby), hodinová věž (Salaat Kula).
Největším lákadlem pro turisty je však 13 km dlouhá písečná pláž zvaná Velika plaža, kterou jsme při naší podvečerní procházce nejdříve navštívili. Přestože turistický průvodce tvrdí, že její velmi jemný písek je bohatý na minerály a připisují se mu léčivé účinky, nám díky množství lidí a ne zrovna uklizené pláži připadalo, že pro koupání to nebude to pravé ořechové.
Večerní debata u vína nad programem pro následující den se podobala diskusím v českém parlamentu - zkrátka nevedla k žádné shodě. Někdo chtěl jet ještě večer z Ulcinju pryč, druhý chtěl zůstat a následující den strávit koupáním v okolí a skalní cyklisti i v tom vedru plánovali trasu na zítřek. Trochu jsme všichni litovali, že jsme nezůstali v Durmitoru o den či dva déle.
7 Den - Pátek 22.6.2007
Ulcinj - Vladimír - Šasko jezero - Řeka Bojana - Vladimír - Ulcinj
| DST 63 Km RT 3:36 AVG 18,9 Km/hod 380 vm |
|
Po večerní bouřlivé diskusi vyrážíme kolmo pouze s Petrem a naším cílem je Šasko jezero. Průjezd předměstím Ulcinje vede po rovině, ale my musíme po pár minutách zastavit, neboť neodoláme neuvěřitelné nabídce ke koupi totálně zkorodovaného Citroenu BX, odstaveného na kraji silnice u jednoho rodinného domku. Bohužel cena u této supr dizl mašiny není uvedena, tak pokračujeme mírným stoupáním až do Kosiči, kde v místním cafébaru dáváme krátké občerstvení.
Poté pokračujeme do městečka Vladimir, kde odbočíme doprava směrem k Šasko jezero. Stále po mírně zvlněné asfaltové silničce dojíždíme až k Šasko jezeru. U jezera se nejdřív prohlídneme polorozbořený objekt, který snad kdysi fungoval jako hotel, prozkoumáne výletní vor zakotvený na břehu a nakonec skončíme v nově zrekonstruované hospůdce, odkud je z terasy hezký výhled na jezero. Ligně na žaru jsou zde vynikajicí, i Nikšičko v momentálně panujícím vedru nemá chybu.
Další pokračování cesty odkládáme poté, co se k restauraci přiřítí autobus zřejmě s odborářskými rekreanty. Jejich veselé rozpoložení podpořené místním harmonikářem a zdejším občerstvením, záhy přeroste v nevázanou taneční zábavu. Při jednom hromadném tanečku se však neočekávaně prolomí jedno prkno dřevěné podlahy terasy. Vyděšený tanečník však naštěstí nepropadne dírou dolů pod terasu, ale zábava je touto událostí narušena a tak my opouštíme toto pohodové místo.
Pokračujeme směrem k řece Bojaně, která tvoří zdejší hranici s Albánií. Asfaltová silnička se změní v šotolinovou cestu, ta posléze v polní cestičku a nakonec skončíme na pěšině u jakéhosi stavení těsně u řeky. Naše mapa není dostatečně podrobná, takže netušíme, kde vlastně jsme. Zachrání nás však zřejmě majitel této zemědělské usedlosti. Ač vzezření této postavy nám zprvu nedává příliš naději, že se nám dostane rady kudy dál, je však náš první dojem z tohoto chlápka záhy zcela převrácen. Jeho široký úsměv vyšperkovaný zřejmě jedinými dvěma zuby, které mu zbyly, mu nebrání v kvalitní anglické konverzaci - zdaleka nejlepší jakou jsme v Montenegro slyšeli. Dle jeho povídání jsme skutečně dojeli k řece Bojaně, ale náš záměr pokračovat podél pravého břehu až k deltě řeky, se nám snaží tento chlápek rozmluvit. Varuje nás před krátkými červenými hady, kteří nás mohou na pěšině podél řeky uštknout. Ač jeho varování vypadá věrohodně, vydáváme se přesto směrem, který nám chlápek popsal jako jedinou avšak životu nebezpečnou cestu k deltě Bojany. Pěšina kolem břehu se zcela ztratí v šábí, musíme překonat i několik provizorních plotů. Neustále jsme ve střehu a při tlačení kol vyhlížíme červené hady. Buď si z nás dobrosrdečný černohorec vystřelil anebo jsme zkrátka měli štěstí - žádného živočicha podobného hadovi jsme nepotkali. Záhy se objeví i cesta, takže nasedáme a příjemnou projížďkou kolem řeky pokračujeme podle rad našeho zachránce.
Zřejmě jsme ale odbočili z cesty na nepravém místě, neboť se znovu ocitáme na asfaltové silnici a po chvíli jízdy jsme znovu ve Vladimiru, kde jsme dopoledne odbočovali k jezeru.
Tak až někdy příště - návrat do Ulcinje tedy vede po stejné trase jakou jsme dojeli do městečka dopoledne. Večerní posezení pod pergolou u apartmánu, krásně porostlou vinnou révou, vyřešilo i program na poslední den.
Boris, od kterého to snad nikdo nečekal, rozhodl, že se ráno jede na Lovčen. A nutno říci, že toto rozhodnutí bylo správné a ještě dnes jsme mu za ně vděčni. Protože navštívit Černou Horu a nevyjet si na Lovčen, posvátné to místo černohorců, je to samé jako neprojít se po Karlově mostě při návštěvě Prahy
8. Den - Sobota 23.6.2007
Cetine - Ivanova korita - Lovčen - Kotor
| DST 59 Km RT 3:329 AVG 17,4 Km/hod 1040 vm |
|
Ulcinj opouštíme hned ráno a po příjezdu do Cetine. Cetinje - leží na okraji pohoří Lovčen v krasovém poli v nadmořské výšce 670 metrů.Dříve sloužila k zachování nezávislosti Černohorců, kteří sem do nedostupných hor umístili svoje hlavní město. Došlo k tomu v 15. století, kdy se vládce Ivan Crnojevič cítil ohrožený tureckou expanzí. Brzy zde vybudoval knížecí palác a také klášter. V Cetinji stálo po staletí jen několik domů, ale sídlil tu vladyka, který byl jak světským vládcem, tak i hlavou černohorské církve. Kromě toho se tu konaly Všečernohorské sněmy. Dodnes relativně malé město proto zůstává symbolem nezávislosti národa a celé je jakýmsi muzeem. K nejzajímavějším budovám patří rozhodně cetinjský klášter. V něm působila první tiskárna v zemi, takže je zde k vidění vůbec nejstarší kniha tištěná cyrilicí. Palác Biljarda byl postaven roku 1838 jako rezidence knížete a sídlo sněmu. Na vyhlídkovém místě zvaném Orlí kras je umístěno mauzoleum biskupa Danila, zakladatele dynastie Petrovičů. Je zde také několik muzeí, kterým dodává na zajímavosti někdejší postavení Cetinje jako metropole a centra boje proti Turkům. Nejstarší historickou památkou je Vlašský kostel. V centru města nasedáme na naše kola a vyjíždíme směr přírodní rezervace Lovčen.
Silnice vede, na černohorské poměry, po kvalitním asfaltu neustále do kopce. Po krátké zastávce v rekreačním středisku Ivanova korita a opravě přetrřeného řetězu u Jirkova kola, pokračujeme opět do kopce až na vrchol.
Azurová obloha, bezvětří a krásné výhledy kolem nám zpříjemňují stoupání. Po dojezdu na Jezerski vrh musíme ještě vyšlapat 461 schodů k mauzoleu.
Z vrcholu je daleký výhled na všechny strany, v dáli je vidět i Cetine, odkud jsme ráno vyjížděli. Pohoří Lovčen - se vypíná nad Kotorským zálivem a místními lidmi je někdy nazýváno "Černohorský Olymp". Pro Černohorce je to posvátné pohoří - v monumentálním mauzoleu na vrcholu Jezerski vrh (1.660 m), je pochován vladyka Petar II. Petrovič Njegoš. Rozlohou není pohoří příliš významné, ale pro své historické a přírodní hodnoty bylo vyhlášeno národním parkem. Jsou zde krasové útvary a vysokohorské pastviny, na nichž se vyskytuje velmi zajímavá flóra i fauna. Po prohlídce vlastního mauzolea (2 eura) si v příjemné restauraci dáváme oběd a potom už sjíždíme dolů z posvátného kopce.
Překonáme ještě jeden průsmyk, kde nakoupíme ovčí sýr a pak už jenom dolů směrem k moři ke Kotoru. Po pár metrech se nám naskýtá překrásný výhled dolů do zátoky Boka Kotorská, škoda jenom že opar neumožňuje nafotit "pohlednice". Boka Kotorska (Kotorský záliv) - se nachází na severozápadě Černé Hory. Tento hluboký záliv proniká 29 km do vnitrozemí a připomíná svým vzhledem norský fjord. Je to největší přírodní záliv na jihu Jaderského moře. Je pojmenován podle města Kotor a dělí se na čtyři menší zálivy - Herceg-novský, Risanský, Kotorský a Tivatský. V roce 1918 se toto místo stalo dějištěm vzpoury v Boce Kotorské, za první republiky zde byl i přístav pro československé lodě. Díky turismu a přílivu peněz z cestovního ruchu jsou zdejší památky ve velice zachovalém stavu. Silnice se v mnoha serpentinách zařezává do strmého klesání, často zastavujeme a fotíme.
Sjezd z Lovčenu končí po 25 kilometrech v Kotoru - nejzachovalejším středověkém městě Černé Hory. Už v roce 1979 bylo zapsáno na listinu světového kulturního dědictví UNESCO. Hlavní důvodem byly masivní 5 km dlouhé městské hradby, vysoké místy až 20 metrů. Obepínají trojúhelníkový prostor městského jádra i přilehlý kopec Sv. Ivan. Největší zásluhu na vybudování masivního opevnění mají Benátčané, kteří vládli Kotoru téměř čtyři staletí. V úzkých uličkách a na náměstích středověkého jádra objevíte mnoho historických budov, mj. kostel sv. Tripuna z roku 1166, jednolodní románský kostel sv. Lukáše a řadu světských paláců. Město bylo také odnepaměti významným námořním centrem. Již v 9. století tu vzniklo nejstarší sdružení námořníků na východním pobřeží Jadranu. Působilo jako jejich stavovská organizace a dohlíželo na stavbu lodí ve zdejších loděnicích. Některé z těchto památek navštívili Ivan, děda a Radek, kteří výjezd na Lovčen vyměnili za prohlídku tohoto starobylého města.
Po nezbytné očistě na městské pláži a nákupu vyrážíme na zpáteční cestu domů. Celkem jsme v Černé Hoře najezdili 495 kilometrů při celkově nastoupaných 5600 vm.
|